Úvod do studie - historie

       Jistě nebude na škodu nahlédnout do historie šachové studie. Musíme se vrátit do doby VII. až IX. století k prvním dřevorytům, tzv. mansub. Byly to první pokusy o umělou tvorbu tehdejších starých mistrů pohybujících se většinou na královských dvorech. Některé kolekce těchto mistrů se zachovaly a zpracoval je známý šachový historik Herold Meier (1868 – 1955). Jeho dílo obsahuje 553 mansub.

        V roce 1949 byl nalezen v Taškentu rukopis tadžického šachového mistra Abulfatcha Achmeda Sidžizi, žijícího v XII. století. Rukopis obsahuje 287 mansub a z toho 127 prací neznámých Meierovi. Práce byly na tehdejší dobu pokrokem a v každém případě se staly základním kamenem pro další vývoj. Tehdy se ještě nehledělo na ekonomii, formu a obsah. Také pohyblivost některých figur byla omezena. Většinou byla zpracována matová postavení, ale vyskytly se i jiné možnosti zakončení děje. Některé práce jsou skutečně pozoruhodné.

         V ostatní Evropě ve XII. – XV. století se spíše ujala šachová úloha. Další již zlepšené pokusy o studiovou tvorbu se datují XV. až XVIII. stoletím. Velkým přínosem byla umělá tvorba, tehdy nejsilnějších praktických mistrů. Z Itálie to byl Ponziani, Lolli, Salvio, Del Rio, dále známý islandský teoretik Lucena, Damiano z Portugalska a Stamma z Anglie.

          Počátkem roku 1836 začínají vycházet první šachové časopisy. Nejdříve ve Francii, zanedlouho v Anglii, Německu, Rakousku a jinde. Také v různých novinách se začínají objevovat první šachové hlídky. To vše sehrálo velkou roli v propagaci problémového šachu. Módou se staly práce s malým počtem kamenů (7) , tzv. miniaturky. Námětem se staly ponejvíce studie analytické. Pěšcové koncovky, figury proti pěšcům, věž, střelec proti věži atd. Největšími propagátory tohoto směru jsou známí němečtí problémisté Kling a Horwitz. Dostáváme se však do posledních let minulého století. Ztrnulá analytická studie je nahrazena novými prvky.

Zlatý věk klasické školy

           Do popředí se dostává taktika a strategie běžně užívaná v praktické hře a nyní převzata do studie je podána v umělecké a ekonomické formě. Velkým přínosem je vstup ruského problémisty Troijckého do šachové arény. Taktické prvky daly Troijckému obrovský prostor pro jeho práci. Umělecky provedené střídání baterií, zmnožené nádherné vazby, několikanásobné proměny pěšců v slabší figuru. Vyvrcholením byly práce provedení liniového úderu na všech směrech v jednom finále. Horizontálně, vertikálně i diagonálně.

           Konstrukce klasické školy je v převážné většině provedena v miniaturní formě. Základem je materiál, počáteční seskupení figur diriguje další boj. Jinak řečeno postup materiál-idea-finále. Tak pracovali i další skladatelé: bratři Platovi, Patison, Rinck, z počátku i Kubbel. Ale móda se mění a ve 20. letech minulého století nastupuje nový směr zvaný

                                                     ROMANTISMUS.

Materiál základního postavení je podřízen ději. Tedy napřed idea a potom vše ostatní. Úplná antiforma klasické školy. Romantismus čerpal náměty z úlohových témat, ale také ze střední hry praktického šachu. To vedlo samozřejmě k zvýšenému počtu materiálu v základním postavení. Za tuto cenu vznikaly nové fantastické, někdy až paradoxní pozice s neobvyklým zakončením děje.

             Největší osobností romantické školy je Korolkov. V jeho pracích dominuje aktivita figur spojená s ostrou hrou černého. Paradoxní pozice slepuje originálním dějem. Kubbel spíše dává do nové formy většinou úlohové náměty. Jako vynikající úlohář (asi 4000 úloh), má na to dostatečnou rutinu.

             Dalšími stoupenci této školy byli Kljackin a Simchovič. V ostatních státech: Wotava, Kok, u nás Hašek, E. Richter a dost často také Vl. Pachman. V SSSR na počátku své dráhy v tomto žánru skládali Gorgijev, Herbstman, ale i Kasparjan. Ale tento vývoj netrval dlouho. Jak klasická, tak i romantická škola měla svoje klady i zápory. Bylo hodně diskuzí a debat zastánců obou škol. Bratři Platovi zanechali aktivní činnosti úplně, nechtěli dělat romantismus. V této době určitého přešlapování nastupuje mladá krev s novým programem, který je aktuální dodnes.

                                                       REALISMUS

Abychom lépe pochopili nový model, začneme známým výrokem význačného reformátora Alexandra Gerbstmana (1900-1982): „Realismus je nová šablona zdokonalení klasické a romantické školy. Klasická škola nikterak neubírá ekonomii nebo romantikům jejich fantazii a originalitu. Účelem je jen přebrat vše pozitivní a zbavit se všeho záporného.“ Tím je vlastně řečeno vše. Novou generaci představovali: Kaminer, Bron, Gerbstman, Gurvič a Somof Nasimovič. Postupně nastupovali další, např. Gorgijev, Liburkin, Zachodjakin a Kasparjan. Jeho komentář hodnotící celé jeho dílo (Etjudy 1971), dokonale definuje realismus. Uvádí, že spojení dokonalé konstrukce problému s poutavou novou originální myšlenkou byl jeho ideál. Ve většině případů podřídil materiál idei (romantismus v realistické šabloně). Tvrdí, že tohoto cíle lze dosáhnout jen tehdy, jestliže se podaří získat maximální možnost rozvití a zobrazení myšlenky. K tomuto účelu je možné použít rozličný materiál. „ Problémista musí hledat tak dlouho vhodné vzájemné seskupení bojujících stran, až výrazně vynikne vzájemné střídání iniciativy spojené s maximální ekonomií materiálu.Princip ekonomie materiálu pokládám vůbec za zkladní kámen celé konstrukce. Dalším a nejdůležitějším principem realismu je hledání nových cest, motivů, ideí, prostě touha po absolutní originalitě.“ Tolik Genrich Kasparjan, mistr nad mistry, první velmistr v oblasti studiové tvorby.

      Co k tomu dodat ? Realismus je stále aktuální i když se někde zaměňuje za termín moderní škola. Možností je stále dost. Jak správně píše Vladimír Pachman (Vybrané šachové skladby r. 1972), právě zde lze rozvinout fantazii šachu ovšem s vysokými nároky na invenci a konstrukční umění autora. Budoucnost mají také konečné obrazce znázorňující určitý tvar, příkladně písmeno abecedy nebo číslici atd. Také v oblasti české školy jsou rezervy. Jak málo je křišťálových patů s poutavým dějem ! Abychom znali, co je nové nebo obehrané a jaký materiál + dějový obsah byl k různému účelu použit, je třeba mít dostatečný přehled o dosavadní světové tvorbě. Bez toho se dá těžko dělat realismus.